Normativní povaha kolektivní smlouvy vyplývá ze skutečnosti, že se vztahuje na blíže neurčený okruh subjektů (kolektiv zaměstnanců zaměstnavatele, který se může v průběhu času měnit), kterým na základě této smlouvy vznikají soudně vymahatelná práva (nároky). To vyplývá mimo jiné z ustanovení § 25 odst. 4 zákoníku práce, podle něhož se práva, která vznikla z kolektivní smlouvy jednotlivým zaměstnancům, uplatňují a uspokojují jako ostatní práva zaměstnanců z pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Uvedené dvojjediné povaze kolektivní smlouvy odpovídá rovněž základní dělení obsahu kolektivních smluv. Rozlišuje se část obligační, jež zakládá závazky smluvních stran, nemá normativní povahu, a není tedy pramenem práva. Část normativní je ta, která zakládá vymahatelná práva jednotlivých zaměstnanců, a proto ji považujeme za pramen pracovního práva. Vedle těchto částí můžeme v některých kolektivních smlouvách identifikovat i část proklamativní obsahující ujednání spíše deklaratorního či symbolického charakteru, jež nezakládají závazky a nejsou ani pramenem práva. Výchozí pravidlo týkající se obsahu kolektivních smluv obsahuje § 23 odst. 1 zákoníku práce, podle něhož lze v kolektivní smlouvě upravovat mzdová nebo platová práva a ostatní práva v pracovněprávních vztazích, jakož i práva a povinnosti účastníků smlouvy. Pokud se mzdových, platových a dalších práv zaměstnanců týká, je jejich úprava v kolektivní smlouvě z pohledu zákona nejen možná, nýbrž i preferovaná, neboť výše citované ustanovení výslovně určuje, že tato práva by měla být upravena především v kolektivní smlouvě. Tato preference kolektivní smlouvy pro sjednání práv zaměstnanců v pracovněprávních vztazích vypovídá o významu a důležitosti kolektivní smlouvy jako nástroje pro dosažení sociálního smíru mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem. Podle platné právní úpravy mohou být totiž práva zaměstnanců, včetně práv mzdových a platových, určována zaměstnavatelem jednostranně ve vnitřním předpise. V zájmu dosažení dlouhodobě stabilních a kvalitních vztahů mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem, což je bezpochyby oboustranně prospěšný stav, je ovšem vhodné, je-li stanovení těchto práv zaměstnanců obsahem kolektivní smlouvy, a je tedy podpořeno souhlasem zástupce zaměstnanců, kterého bylo dosaženo v kolektivním vyjednávání.
Zpět